Dnešní ponorky jsou výrazně jiné, než bývaly ty původní. Před staletími bylo stavebním materiálem obvykle dřevo a poháněla je lidská energie.
Ponorky jsou zvláštní plavidla, pohybující se hluboko pod hladinou a sloužící k průzkumu života v podmořském hájemství. Mimo to bývají používány námořnictvem k vojenským a válečným účelům, anebo k záchranným akcím. Vojenské ponorky mívají obvykle tvar doutníku a plují-li na hladině, tak jim z vody vyčnívá pouze věž, případně horní paluba.
V současnosti existují již i turistické ponorky k prohlídkám podvodního světa.

Ponořování a vynoření

Ponorka se potápí díky speciálním zátěžovým komorám. Jsou to nádrže, které se při  ponoru plavidla naplňují vodou – je zde využit Archimedův zákon. Při vynoření se do komor žene stlačený vzduch, který postupně vytlačuje vodu ven, čímž se sníží váha ponorky a ta začne stoupat vzhůru k hladině. Před vnějším tlakem chrání členy posádky pevná kulová kabina z ocele.

Čím jsou ponorky poháněny?

K pohonu moderních ponorek slouží lodní šroub. K roztáčení lodních šroubů se používají motory; ty mohou být naftové nebo na atomovou energii; jindy se používají jen elektrické akumulátory. Za I. světové války byly ponorky často vybaveny diesel-elektrickými motory.
Atomový pohon ponorek je velmi drahý, avšak ponorky se nemusejí tak často vynořovat jako při použití spalovacích motorů, které rychle spotřebovávají kyslík.

Základní vybavení vojenských ponorek   

Když potřebuje posádka zjistit, co se děje nad hladinou, používá zařízení zvané periskop. K vybavení vojenských ponorek patří torpéda (podvodní střely) a rakety, kterými je možné potopit nepřátelská plavidla.
Německo užívalo ponorky v obou světových válkách k odstřelování nepřátelských loďstev.  V roce 1915 takto Němci potopili i civilní parník Lusitania, a to byl jeden z důvodu, proč vstoupili Američané do I. světové války.

Druhy vojenských ponorek

• hlídkové: kontrolují pobřeží a výsostné vody svých států
• raketonosné: vybavené jadernými hlavicemi
• útočné: vyhledávají cizí raketonosné ponorky a ničí plavidla nepřítele

Jaký nejhlubší ponor byl zaznamenán?

Batyskaf Trieste II, s lidskou posádkou, se v roce 1960 ponořil v Mariánském příkopu v Tichém oceánu do 11kilometrové hloubky k průzkumu nejnižšího bodu na povrchu Země. Ponor do této hloubky trval pět hodin.
Existují ponorky, které se využívají pouze k průzkumným účelům a vědeckému výzkumu – například v hlubinách, které už nejsou vhodné pro potápěče. Malá třímístná ponorka Alvin prozkoumávala v roce 1986, za pomoci robota, vnitřek vraku zaoceánské lodi Titanic, který v roce 1912 ztroskotal v Atlantiku. Do současnosti provedla téměř pět tisíc ponorů.

Hlubinné skafandry

Někdy používají potápěči speciální skafandry; vypadají jako jednomístná ponorka, která však má rukávy s jakýmisi klepety. Tato klepeta potápěč ovládá zevnitř a díky tomu může pod hladinou, nebo i na dně moře, zvedat různé předměty a provést i několik dalších úkonů.